ISRA Production race Corby 2019

Letos se jede mistrovství světa v anglickém Corby. V únoru se pořádal první z letošních přípravných závodů na této dráze a to závody plechovek. Startovní listina byla brzo naplněna a to včetně čtrnácti Čechů. Takže to vypadalo na české mistrovství s lehkou mezinárodní účastí. V sobotu se jel závod jednotlivců 8x3 minuty a v neděli závod týmů 8x7.5 minuty. Dráha je skoro stejná jako Monster z minulého anglického mistrovství, který se teď nachází v Itálii a několikrát jsem na něm závodil. Veškerou logistiku s dopravou a ubytováním jsem si zařizoval sám. Než bych z domu dorazil na letiště do Prahy, tak už jsem z Katovic v Londýně. Našel jsem si také výrazně levnější ubytování a zarezervoval na letišti auto. Půjčovné na tři dny včetně rozšířeného pojištění stojí kolem tisíce korun. Jak hlásili chlapci z Čech, je to tak levné, že si půjčí každý svoje. Měl jsem ještě tu výhodu, že jsme letěli do Lutonu, což je na severu Londýna a do Corby to bylo jen něco přes padesát mil. Příprava na závod byla jednoduchá. Jedna kategorie a jako týmového partnera jsem měl Františka, takže jsem nepředpokládal, že bych na neděli potřeboval svoje auto.
První zádrhel přišel dva dny před odletem. To jsem zjistil, že podmínkou půjčení auta je kreditní karta. Karet mám dost avšak všechny debetní. Takže nejdříve jsem zjišťoval jak rychle která česká banka umí vyrobit kreditní kartu. Rekord byl tří dny ale i to bylo příliš. Pak jsem začal zjišťovat u půjčoven, zda je kreditní karta nutnou podmínkou. Tam kde jsem měl rezervované to podmínka nebyla ale jen pokud jsem si připlatil extra pojištění, které několikanásobně přesáhlo cenu pronájmu. Jinde mi odpověděli, že bez kreditní karty mám smůlu. Takže jsem to nechal koňovi s tím, že na letišti obejdu půjčovny a poptám se přímo na místě. V nejhorším případě budu volat SOS a vyzvedne nás někdo ze zbytku české výpravy nebo pojedeme vlakem. V pátek brzo ráno jsme s Dorkou vyrazili směr Katowice. Na letiště to mám z domu něco přes hodinku po dálnici. Ta končí přímo u letiště, takže není kde zabloudit. Odlet byl bez zpožděni a v osm hodin anglického času jsme již byli na letišti v Lutonu. Překvapením bylo, že v celé příletové hale nebylo po půjčovnách aut ani památky. Přímo před halou je jen autobusový terminál, kde je asi dvacet linek ale přímo autem se tam nedá přijet. Navíc celé okolí je jedno velké staveniště. Vyrazili jsme tedy jediným možným koridorem s nadějí, že najdeme nějakou půjčovnu. Asi po deseti minutách chůze jsme opustili staveniště ale půjčovna nikde. Tak jsme se vrátili do haly a hledali informace. Tam nás odkázali na linku C, že nás tam doveze. Skutečně u linky C byla malá tabulka Car hire a i řidič se tvářil chápavě. Takže jsme nastoupili a vůbec nevěděli, kam to pojede. Po cestě měl autobus několik zastávek ale po pár minutách zastavil přímo u budovy, kde bylo asi šest společností. Jak jsme při návratu zjistili, byla to konečná a pak už se autobus zase vracel zpátky na letiště. Zamířil jsem ke společnosti, která mi při vyhledávání doma na internetu vyskakovala jako levná ale mailem mi napsali, že bez kreditní karty mi nic nepůjčí. Přímo na místě debetní karta nevadila. Nabídli nám Polo, což bylo skvělé, protože ovládání by mi nemělo dělat problém. Nicméně cena byla asi 250 liber. Naštěstí je tam cena smluvní a tak jsme skončili asi na sto dvaceti librách s tím, že jsme tam měli povolené i dva řidiče. Pak nás zavedli k úplně novému autu. To mělo na tachometru asi šest set mil. To co následovalo byl největší zážitek z celého výletu a jak jsme se pak zjistili nejen pro nás. Samotná jízda po levé straně až tak velký problém není, hlavně když za někým jedete. Řazení levou rukou s jedničkou od sebe a pětkou u sebe dělá z jízdy v Anglii úplně jiný zážitek. Často se pak stávalo, že místo řazení nahoru tam člověk vrazil dvojku, popřípadě jedničku. Někteří dokonce chtěli odjet z kruhového objezdu na zpátečku. Jak psal František, ostaršil převodovku o několik tisíc kilometrů. Nicméně jsme cestu na autodráhu zvládli i když Dorka byla trochu zelená. Překvapivě to člověka táhne na levý obrubník, který jsme několikrát minuli jen o milimetry. Na dráze po příjezdu teprve umývali dráhu a byla tam celkem zima. V Anglii den před našim příjezdem zuřila bouře a napadlo pár centimetrů sněhu. Naštěstí pro nás, cesty byly jen mokré. Protože jsme měli čas, jeli jsme s Dorkou jezdit autoškolu. Autodráha je v průmyslové zóně, kde jsou široké cesty a téměř žádný provoz. Musím uznat, že Dorce to řízení šlo o poznání lépe než mi. Po návratu z okružní jízdy jsem šel trénovat i když nebylo co. Dráha je tak jednoduchá a podobná Monstru, že šlo jen o to vybrat kola. Pozdě odpoledne začaly přijíždět zbylé osádky české výpravy. Všichni měli stejné poznatky z řízení auta jako my. Večer po ukončení tréninku jsme jeli za ostatními na hotel kde jsme poseděli. Co stálo pivo nevím, protože se vše psalo na pokoj 119. Ráno jsem nechal Dorku vyspávat a vyrazil přes Lídl na dráhu. V Lídlu stojí většina věcí do jedné libry a proti Finsku to bylo příjemné překvapení. Na dráze bylo ráno zase zima ale během dne se to opět zaprdělo. Auto jsem nějakým způsobem nachystal a kvalifikaci zajel na desátém místě skupina B. V závodě jsem doplatil na nízkou světlost pod vodítkem a uhlazené kartáče od nasazovače. Opálený kartáč zrovna na červené dráze, která byla slabší byla špatná kombinace. V A skupině bojovali o vítězství Láďa a James. Opticky vyhrál James ale jelikož byl Láďa ve stejném segmentu a vyhrál kvalifikaci, tak vyhrál i celý závod. František jel o třetí místo ale nakonec neodolal Jarečkovi. Já jsem málem přivodil Frantovi penaltu, když jsem v pauze rovnal pomačkanou karoserii imbusákem a byl jsem nabonzován rozhodčímu. Naštěstí rozhodčí uznal, že při tomto závodu nejedeme o zlaté trenky a nechal to být. Po závodu jednotlivců jsme začali chystat další auto na závod družstev. Teda já už jsem měl padla jen jsem zkoušel auta od Franty. Nejdříve to s kterým dojel čtvrtý. Musím uznat, že se tím jezdilo hodně dobře. Sice hodně brzdilo ale dalo se na to po pár kolech zvyknout. Pak nachystal i ostré auto na další závod. Dařilo se mi zajíždět skvělé časy a jediný koho jsem viděl zajet lepší čas byl Láďa. Dokonce i na červené, kde po závodě opravili trafo, jsem zajel velice slušný čas. Večer opět následovalo posezení na hotelu. Ráno jsme trochu odtrénovali a jeli kvalifikaci. Kvalifikace se jela na bílé a modré drážce. Nejlepší čas měl vliv na nasazení do skupiny a celkový nájezd kol z kvalifikace se připočetl k výsledku závodu. Já jsem kvalifikaci zkazil ale Franta to naštěstí vše zachránil. Na čas jsme byli sedmí a na ujetou vzdálenost dokonce druzí. A to jsem jednou vypadl. Vyhráli Jarda z Láďou i když každý vypadl. Bylo to však celkem jedno, protože jsme spěchali na letadlo a museli jsme dříve odjet. Takže jsme byli všichni Češi nasazeni do druhé skupiny s tím, že první skupinu odnasazujem. Závod začínal Franta na modré a přes fialovou a černou končil na žluté. Autičku se proti tréninku moc nechtělo a nestačili jsme na nejlepší. Asi nebylo zvyklé na žlutou karoserii. Na pátou jízdu jsem nastoupil já na oranžovou. Hned na začátku jsem si nechal vyměnit jeden fous. Pak mi několik kol trvalo, než jsem se rozjel. A ještě jsem měl smůlu, že zrovna pořád zastavovali dráhu. Nicméně koncem jízdy auto dostalo rozum a nechalo se krásně vodit. Na dalších drážkách už jsem mocně stahoval a jediný, kdo mi byl schopen ujet byl Láďa s Jardou. Závod jsme nakonec dokončili na šestém místě ale to jsem se dozvěděl až na letišti. Po naši skupině jsme se sbalili a vyrazili směr Luton. Problém byl ten, že jsem si tam auto vyzvedl ale neměl jsem vůbec představu, kde se ta půjčovna přesně nachází. Naštěstí strýček google zná všechno a neomylně nás navedl dle názvu firmy a letiště. Zpáteční cesta co se týká ovládání auta už byla až na drobné příhody naprosto v pohodě. Jen mne štvaly kruhové objezdy i na čtyřproudé cestě. Změnil jsem ale na nich techniku jízdy, snažil jsem se na nich neřadit a více pracovat se spojkou. Jízda byla komfortnější ale zato spojka o několit let starší. Auto jsme předali bez závad. Technik jen zkontroloval disky a čelní sklo. Letadlo s námi odletělo na čas a v neděli o půlnoci jsme dosedli v Katovicích. Nejhorší část cesty nás však teprve čekala. Na parkovišti jsem musel najít pod hromadou sněhu své auto a vyrazit směr Ostrava. Celou cestu hustě chumelilo a tak místo hodiny jsme se domů klouzali přes dvě hodiny. Pak jsem ještě před domem odházel deset centimetrů sněhu a ve tři vklouznul do postele. To mi akorát psal Franta, že už se konečně naloďují v Londýně do letadla. Bohužel jim nepřiletělo letadlo a tak se do Prahy dostali až se čtyřhodinovým zpožděním v pět ráno.
Už teď se těším na další závody v Anglii ale už jedině s automatem.